Uhlíková stopa v kultuře: Hlavní emise se často skrývají za oponou

Kultura a životní prostředí toho mají mnoho společného a díky pevné ruce pod vedením strany Motoristé sobě v posledním roce si mohou být zase o chlup blíže. Obě odvětví dnes bohužel čelí dalším škrtům v rozpočtu a k tomu také stupňující se nutnosti obhajovat svou činnost nejen před vládou, ale i před veřejností. Zůstává přitom faktem, že měnící se klima se na politiku nedívá a ani anti-greendealová rétorika globální oteplování nezastaví. Environmentální opatření totiž nepramení z pouhých názorů, ale z dlouhodobě podložených dat a ta mluví jasně. 

Dnešní koncentrace CO₂ v atmosféře dosahuje hodnot, které lidstvo za celou dobu své existence nezažilo. CO₂ a další skleníkové plyny přitom přímo ovlivňují růst teploty vzduchu i oceánů. Podle Světové meteorologické organizace patří posledních jedenáct let k nejteplejším v historii měření a globální teplota se dostala zhruba 1,5 °C nad úroveň před průmyslovou revolucí. 

Půldruhého stupně sice nemusí znít dramaticky, ale nárůst teplot není rovnoměrný. Evropa se například od roku 1980 otepluje až dvakrát více, než je tento celosvětový průměr a je tak nejrychleji oteplujícím se kontinentem. Celkový nárůst teplot výrazně zasahuje také nejcitlivější místa, jako je Arktida. Řetězec nepříznivých událostí, které tání ledovců přináší, tu asi nemusíme dále rozepisovat. Chceme ale pravidelně připomínat, že udržitelnost není jen věcí nehmatatelných čísel, ale skutečných dopadů v reálném světě kolem nás.

Nejsme ale naivní a víme, že klimatická odpovědnost nemusí být vždy tou nejlepší motivací, aspoň v krátkodobém horizontu. Strategie pro snižování uhlíkové stopy nejsou  „pouze" o dobré vůli vůči životnímu prostředí, ale je to také otázka odpovědného managementu. Snižování uhlíkové stopy na základě sběru konkrétních dat se často rovná i nižším nákladům na energie, což jde ruku v ruce s tlakem na úspory, který kulturní sféra v posledních letech zažívá.

V kultuře má udržitelnost ještě jednu specifickou vrstvu: hodně z toho, co děláme, je svou podstatou veřejné a komunikované, a tak je přirozené, že se nejvíc mluví o věcech, které jsou vidět. Recyklační koš ve foyer, kampaň ke Dni Země nebo znovupoužitelný kelímek na festivalu dávají smysl komunikačně i jako součást celkového přístupu instituce. Stojí ale za to mít na paměti, že největší část uhlíkové stopy často není na první pohled vůbec vidět. Právě tady se hodí podívat se na téma přes takzvané scopes, tedy oblasti, ve kterých se uhlíková stopa institucí běžně počítá.

Nepravidelný režim

Scope 1 jsou v kontextu kultury přímé emise z toho, co instituce sama spaluje nebo provozuje. Je to například plynový kotel v divadle, vlastní vozový park či generátor na festivalu. Scope 2 je elektřina a tepelná energie, kterou si organizace kupuje. A Scope 3 je všechno ostatní: doprava návštěvníků a účinkujících, catering, výroba kulis a kostýmů, tisk materiálů, odpad, dodavatelé a tak dále.

Většina viditelných „zelených“ gest se odehrává ve Scope 3 a typicky jen na úrovni jednotlivých akcí, tedy festivalu, vernisáže nebo premiéry. To je samo o sobě v pořádku, jen to často odvádí pozornost od toho, kde se skutečně tvoří největší a nejlépe ovlivnitelný díl stopy – ve scope 1 a 2, tedy v budově samotné a jejím každodenním provozu.

Topení, chlazení, větrání a osvětlení divadla, galerie nebo kulturního domu běží 365 dní v roce bez ohledu na to, jestli má se zrovna koná premiéra, nebo je zavřeno. A právě tahle část je pro návštěvníka prakticky neviditelná.

Číselně to vychází podobně na úrovni celé Evropské unie. Budovy spotřebují přibližně 40 procent veškeré energie v EU a připadá na ně asi polovina spotřeby zemního plynu. Tři čtvrtiny budov mají přitom špatnou energetickou výkonnost a 85 procent z nich vzniklo před rokem 2000, tedy v době, kdy se na úspory energie nehledělo zdaleka tak jako dnes.

Kulturní domy a podobné provozy navíc mívají nepravidelný režim s výraznými špičkami při akcích, což efektivní řízení budovy ještě víc komplikuje. Jinými slovy, pokud chce kulturní instituce řešit svou uhlíkovou stopu systematicky, měla by se dívat nejprve na budovu a její provoz. A teprve potom na to, co se kolem akcí ukazuje navenek.

Existující projekty

Že tohle téma nezůstává jen v rovině teorie, dokazuje například projekt GreenCult, na kterém spolupracuje společnost CI3. Jde o partnerství podpořené programem Erasmus+ a koordinátorem je Národní institut pro kulturu.

Projekt reaguje na konkrétní mezeru, kdy kulturní organizace v Česku i ve Slovinsku cítí tlak reagovat na klimatickou krizi, ale chybí jim srozumitelné metodiky v národním jazyce, systematické vzdělávání v oblasti udržitelnosti a často i kapacity, personální i finanční, zejména v regionech. Cílem GreenCult je proto nabídnout jednoduchý, praktický a aplikovatelný model, jak s udržitelností v kultuře začít, a rozvíjet takzvané green skills manažerů kulturních center v obou zemích.

Hlavní cílovou skupinou jsou manažeři kulturních center. Projekt je rozdělen do několika aktivit – od přípravy přes vzdělávací moduly v Česku a ve Slovinsku, mezinárodní online modul a podpůrné tutoriály až po evaluaci. Výstupem by mělo být proškolení zhruba 60 kulturních manažerů a sada praktických metodik, které budou k dispozici i dalším institucím přes asociace kulturních center.

Na naší dubnové přednášce k projektu GreenCult v Brně jsme se mimo jiné bavili o tom, co kulturní centra v oblasti udržitelnosti nejvíc trápí a kde mají nejmenší kapacitu se v tématu zorientovat. Odpověď byla většinou stejná. Chybí jim přehled, kde vůbec začít. A přesně to je smysl GreenCultu i navazujících aktivit.

Národní divadlo snížilo náklady o polovinu

Aby řeč nezůstala jen u rámců a projektů, je dobré si ukázat, že desítky procent úspor nejsou v kulturní oblasti výjimkou, ale standardním výsledkem kombinace LED osvětlení, lepšího řízení budovy a modernizace vzduchotechniky.

Britskému muzeu se třeba podařilo snížit náklady na osvětlení o polovinu po přechodu galerijního osvětlení na LED. Americké J. Paul Getty Museum v demonstračním projektu nahradilo 34 halogenových svítidel a spotřeba klesla z 5410 na 920 kilowatthodin ročně. MOCA v Los Angeles zase po modernizaci vytápění, větrání a chlazení (HVAC), systému řízení budovy a kompletní výměně osvětlení za LED v roce 2017 snížilo spotřebu o 35,7 procenta.

Podobné příklady najdeme i v Česku. Národní divadlo v Praze například od poloviny minulé dekády postupně modernizovalo energetický management. Nyní budova má tepelné čerpadlo využívající vodu z Vltavy, rekuperuje teplo z odpadního vzduchu, umí řídit větrání podle senzorů na oxid uhličitý a regulovat je podle obsazenosti prostor. Výsledkem je pokles energetických nákladů o více než 50 procent.

Kongresové centrum Praha má na střeše 2080 fotovoltaických panelů, které pokrývají zhruba deset procent roční spotřeby elektřiny a šetří přibližně 5,5 milionu korun ročně. V rámci EPC projektu (energetické služby s garantovaným výsledkem) dosáhlo zhruba 30procentní úspory elektřiny, plynu a vody a garantovaných úspor přes 200 milionů korun za deset let.

V Písku přinesl podobný EPC přístup garantované úspory kolem 4,2 milionu korun ročně napříč veřejnými budovami, mezi nimiž jsou i kulturní dům, kino Portyč nebo divadlo Fráni Šrámka. Ukazuje to, že kulturní budovy lze zapojit do širšího energetického managementu města i v běžné, ne nutně prestižní variantě.

Začít od nejlevnějších

Tématu kulturních akcí jsme se nedávno věnovali podrobněji v článku Uhlíková stopa akce a co s ní jako organizátoři můžete dělat. Tam jsme popisovali, že pokud se podíváte na jednu konkrétní akci izolovaně, vychází to trochu jinak. Především doprava účastníků coby součást Scope 3 typicky tvoří 70 až 90 procent celkové stopy akce.

To ale není v rozporu s tím, co popisujeme zde, jen je to pohled na jinou jednotku. Budova jako celek má svou stopu rozloženou do celého roku a akce je jen výřez navíc nad tímto provozem. Pro akci je proto doprava návštěvníků skutečně to hlavní, co stojí za řešení, zatímco pro instituci zůstává největší pákou budova.

Neznamená to, že by témata spojená s akcemi – tedy doprava návštěvníků, catering, materiály nebo odpady – byla zbytečná. Jsou ale doplňková a měla by přijít na řadu až poté, co instituce zmapuje a omezí zbytečnou spotřebu v budově.

Bezplatná nebo levná opatření jdou logicky první a může mezi ně patřit například něco tak drobného, jako je snížení teploty o jeden stupeň, které přináší orientačně pět až deset procent úspory na vytápění. Strategicky časované programy a zónování HVAC bývají často první velkou úsporou, stejně jako oddělení režimu „akce/mimo akci“ pro sály a foyer nebo důsledné vypínání stand-by režimů. Poté má smysl řešit investiční opatření, k nimž patří zateplení, modernizace zdrojů tepla a chladu, BMS/BAS systémy (systémy pro správu a automatizaci budov) nebo fotovoltaika.

Až na tomto základu dává smysl stavět viditelnější opatření kolem akcí, jako opětovně použitelné nádobí a jednodušší catering standard místo jednorázových materiálů, podpora dopravy návštěvníků veřejnou dopravou nebo zelené zadávání v případě úklidu, osvětlení a stavebních prací.

Užitečné je k tomu nastavit i jednoduché ukazatele výkonnosti, například spotřebu na metr čtvereční, spotřebu na jednu akci, objem odpadu na akci nebo podíl opětovně použitelných řešení. Díky tomu je následně možné pokrok sledovat v čase, ne pouze pocitově.

Velká část kulturních institucí dnes řeší odpad, ale neřeší vytápění. Environmentálně i ekonomicky je to často přesně obráceně, než by mělo být. Nejviditelnější kroky k udržitelnosti v kultuře, tedy kampaně, kelímky nebo recyklační koše, nejsou na škodu, jen často nejsou tím, co stopu skutečně sníží. Skutečný posun se obvykle odehrává tam, kam se diváci nedívají. V nastavení teplot, v plánu osvětlení a v tom, jak se budova řídí ve dnech bez akce.

Dobrá zpráva je, že kulturní instituce na to nemusí mít hotovou padesátistránkovou strategii ani čekat na ideální politické nebo rozpočtové podmínky. Stačí začít s daty, najít dvě až tři největší položky a udělat první rok rozumných, měřitelných kroků. Přesně to je i smyslem projektů, jako je GreenCult, a rádi v tom s kulturními institucemi a jejich zřizovateli pomůžeme i mimo něj.

Zdroje:

1. Fakta o klimatu: Vývoj koncentrace CO₂ v atmosféře 
2. Report evropského klimatického stavu: European State of the Clikate 2024
3. Evropská komise: Improving energy efficiency of buildings to reduce bills and save energy
4. Evropská komise: Commission sets the EU's building sector on a pathway towards greater energy efficiency and decarbonisation
5. Projekt Greening Cultural Organizations (GreenCult): Greening Cultural Organizations, GreenCult
6. MuseumNext: LED Lighting for Museums
7. Getty Conservation Institute: Exhibition Lighting Case Studies
8. Los Angeles Better Buildings Challenge: MOCA case study
9. Národní divadlo: Úsporné technologie
10. ENESA: Kongresové centrum Praha a FVE na střeše Kongresového centra Praha běží
11. Město Písek: Město získalo titul Výjimečný EPC projekt