Uhlíková stopa plastů: klíčová výzva napříč sektory

Plasty formují moderní svět už víc než století. Od prvního použití v roce 1860 a rozmachu průmyslové výroby začátkem 20. století se jejich přítomnost v našem životě neustále zvyšuje a jen stěží se nám představí prožít byť jen jeden den bez plastů. Za posledních čtyřicet let se jejich celosvětová produkce více než čtyřnásobně zvýšila a překročila tak hranici 400 milionů tun ročně a toto číslo dál strmě roste. Do roku 2050 by mělo být dokonce dvojnásobné! Pro představu tak budeme každým rokem z vyprodukovaného plastu moci postavit město velikosti New Yorku…a ještě zbyde i na Prahu.

Není se čemu divit, v běžném životě i ve firemním prostředí se s plasty setkáváme prakticky na každém kroku. Ať už jako součást samotného výrobku, jako obaly nebo jako odpad vznikající při výrobě či spotřebě. V průmyslové výrobě tvoří plastové komponenty často nedílnou součást výrobků. Obalové materiály zase chrání produkty během přepravy, zajišťují hygienu a tvoří značku. Nakonec plasty představují také odpad, ať už jako zbytkový materiál ve výrobě, nebo po vybalení a spotřebě. 

Právě všudypřítomnost plastů znamená, že jejich uhlíkovou stopu dnes nemůže opomíjet žádná firma. Pokud řešíte udržitelnost, řešíte i plasty. Zároveň regulační tlak v EU roste, od zákazu jednorázových plastů, rozšířené odpovědnosti výrobců po povinného vykazování obalové stopy. Na globální úrovni se navíc připravuje závazná úmluva OSN o plastech, která má ambici například výrazně omezit produkci nových (virgin) plastů nebo více zasahovat do designových provedení produktů tak, aby byly snáze recyklovatelné. Zároveň se mění i očekávání zákazníků. Problematika plastů je dnes velmi viditelným a srozumitelným tématem i pro širokou veřejnost a firmy tak stojí pod dvojím tlakem: zespodu i shora.

Typy plastů a jejich environmentální dopady

Aby bylo možné s emisemi plastů efektivně a odpovědně pracovat, je nezbytné porozumět jejich různým druhům a specifikům. Ne každý plast je stejný a ne každý plast podléhá stejným vlastnostem, z hlediska zpracování i dopadu na životní prostředí.  Základní dělení rozlišuje mezi termoplasty a termosety. Termoplasty lze opakovaně tavit a tvarovat bez ztráty vlastností, což je činí vhodnějšími pro recyklaci. Termosety naproti tomu po vytvrzení již nelze přetvořit a recyklace je u nich velmi omezená nebo nemožná. Většina obalových a spotřebních plastů patří mezi termoplasty a právě na ně se soustředí většina snah o zlepšení ekologického dopadu.

Jednotlivé druhy plastů se od sebe liší fyzikálními vlastnostmi, využitím, emisní náročností i recyklovatelností. Například polyethylen (PE) se používá v plastových taškách, fóliích a flexibilních obalech. Je lehký a levný, ale obtížně recyklovatelný zejména ve své tenké podobě. Polypropylen (PP) se vyskytuje v pevných obalech, víčkách nebo kuchyňském nádobí a je považován za relativně dobře recyklovatelný plast s nižší uhlíkovou stopou. Polystyren (PS) se využívá například v jednorázovém nádobí, tepelných izolacích a obalech. Je křehký, levný, ale ekonomicky obtížně recyklovatelný. Polyethylentereftalát (PET) se hojně používá u nápojových lahví a průhledných potravinových obalů a díky dobře zavedeným recyklačním systémům se považuje za jeden z ekologicky výhodnějších plastů, zejména při správném sběru a recyklaci.

To, že nic není černobílé si můžeme ukázat například v zajímavém případu polyvinylchloridu (PVC). Ten najdeme hlavně ve stavebnictví – v potrubích, okenních rámech nebo izolacích kabelů. Ačkoliv má PVC díky svému složení a dlouhé životnosti relativně nízkou uhlíkovou stopu, jeho environmentální dopady sahají daleko za hranice emisí skleníkových plynů. Přítomnost toxických aditiv, vznik nebezpečných látek při spalování či rozkladu a obtížná recyklace činí z PVC jeden z nejkontroverznějších plastových materiálů z hlediska celého životního cyklu. Firmy, které zvažují volbu materiálů, by proto měly vedle uhlíkové efektivity zohlednit také zdravotní a ekologická rizika a připravit se na možné regulatorní změny.

Výpočet uhlíkové stopy plastů: proč se bez něj firmy neobejdou

Aby bylo možné se v oblasti plastů posunout od obecných závazků k reálným dopadům, je nezbytné začít u přesného měření. Výpočet uhlíkové stopy plastů totiž firmám umožňuje nejen pochopit vlastní environmentální dopad, ale také jej strategicky řídit, sledovat v čase a prokazatelně snižovat. V rámci metodiky GHG Protokol se emise spojené s plasty objevují napříč všemi třemi Scopy, a to často i tam, kde bychom je na první pohled nečekali.

Významná část emisí pochází ze Scope 3, tedy z dodavatelského řetězce, například z nákupu obalových materiálů, produktových komponent nebo distribučních procesů. U výrobních firem a retailu mohou plasty tvořit podstatnou část celkové uhlíkové stopy. Ale i ve firmách, které s plasty přímo nepracují, jako jsou služby, eventy nebo digitální ekonomika, může jít o překvapivě významný zdroj emisí. Typickým příkladem jsou dárkové předměty, balení produktů, reklamní materiály nebo elektronika.

Možnosti snižování uhlíkové stopy plastů

Jak už je bohužel zvykem, když se jedná o snižování uhlíkové stopy, málokdy existuje jednoduché řešení. Stejně tak je i problematika uhlíkové stopy plastů komplexní a vyžaduje tak i komplexní přístup. Od výběru konkrétního druhu plastu, přes strategický návrh podoby produktu, způsob výroby,až po jeho koncovou fázi. 

Jedním z klíčových opatření zůstává zajištění snadné recyklovatelnosti, kterou významně ovlivňuje právě rozmanitost použitých plastů. Mísení různých typů plastů, nebo jejich kombinace s jinými materiály, například vícevrstvé obaly, kde se spojuje plast s hliníkem či papírem, výrazně zkomplikuje třídění i zpracování odpadu. Takové kompozity, běžné třeba u obalů na sušenky nebo kávu, končí často ve spalovnách nebo na skládkách, i když jsou technicky recyklovatelné. Použití jednodruhového plastu v rámci celého obalu tak může být jednoduchým, ale účinným krokem ke snížení uhlíkové i materiálové stopy.

Dalším krokem je využití recyklovaného obsahu. Náhrada primárního plastu recyklátem, jako je například rPET, výrazně snižuje emise, protože odpadá těžba fosilních surovin i energeticky náročná výroba nového polymeru. V některých případech může přechod na recyklát snížit uhlíkovou stopu obalu až o 30–50 %. Výsledný dopad však závisí na typu recyklace, logistice i požadované kvalitě materiálu. Ne každý rPET má stejnou environmentální bilanci. Přesto jde o jedno z nejúčinnějších opatření, které dnes firmy v oblasti plastových obalů mohou zvolit.

Přestože je ale recyklace a využívání recyklátů zásadním prvním krokem, nejedná se o všelék. Jenom jednotky procent plastů jsou komplexně recyklované a recyklovatelné, tedy že po recyklaci se z nich stává produkt stejné kvality, jako ze kterého vzešly. Většina plastů ale do nekonečna recyklovat nelze a jejich kvalita se každým cyklem snižuje. Častěji tak dochází k tzv. “downcyklaci”, kdy je plast využit pro méně hodnotné nebo méně odolné výrobky, například z PET lahve vznikne vlákno na koberec nebo výplň do bundy. Tyto výrobky se pak obvykle dál nerecyklují a končí ve spalovnách nebo na skládkách. Downcyklace tak sice dočasně prodlužuje životnost materiálu, ale neřeší hlavní problém a to narůstající objem plastového odpadu.

Dalším z navrhovaných “řešení” je větší důraz na využívání tzv. bioplastů. Tento pojem zahrnuje širokou a někdy až matoucí kategorii materiálů, které lze rozdělit podle dvou kritérií: podle původu suroviny a podle chování materiálu po skončení životnosti. Některé bioplasty jsou biologického původu, to znamená, že jsou plně nebo částečně vyrobeny z obnovitelných biologických zdrojů, jako je kukuřičný škrob, cukrová třtina nebo celulóza. Jiné jsou biologicky rozložitelné, tedy schopné se za určitých podmínek rozložit na vodu, oxid uhličitý a biomasu. Ne všechny plasty biologického původu jsou však biologicky rozložitelné a naopak. Proto pokud se chystáte přestoupit právě na využívání bioplastů, je důležité nebýt krátkozraký a i v rámci této kategorie vybírat pečlivě a mít jasnou strategii zpracování.

Důležitou strategií pro snižování uhlíkové stopy plastů firmy může být snižování hmotnosti plastových výrobků. Tenkostěnné obaly a optimalizované komponenty vedou k nižší spotřebě materiálu a tak i nižším emisím při výrobě i přepravě. Přílišné ztenčování má ale opět své meze a příliš tenké plasty (mikrotenové sáčky, fólie, tenké obaly) mohou být obtížně recyklovatelné a hlavně ztrácejí svou funkčnost. Často se zachytávají v třídících linkách, kontaminují jiné materiály nebo nejsou ekonomicky výhodné k dalšímu zpracování.Optimalizace množství plastu tak musí jít ruku v ruce s kvalitním designem, který zohledňuje celý životní cyklus výrobku – od efektivního využití materiálu až po snadnou recyklovatelnost.

S tím souvisí i koncept designu pro recyklaci (design for recycling), který nabývá na důležitosti. Firmy, které chtějí snižovat uhlíkovou stopu plastů dlouhodobě a systematicky, musí přemýšlet o tom, jak budou jejich výrobky a obaly fungovat v reálném recyklačním systému, tedy jaký materiál použijí, kolik druhů materiálů zkombinují a zda je možné je snadno oddělit nebo znovu využít. Dobrým pomocníkem při designu pro recyklaci vám může být například přehled vytvořený RecyClass.eu. Tím se vracíme ke klíčové myšlence: nejde jen o to „méně plastu“, ale o lepší plast – jednodušší, čistší a připravený pro další využití.

Plasty jsou a pravděpodobně ještě dlouho budou pevnou součástí moderní společnosti, proto je důležité věnovat pozornost jejich environmentálním dopadům. Řešení spočívá v kombinaci lepšího designu, efektivnější recyklace a odpovědného přístupu všech zúčastněných – výrobců, spotřebitelů i legislativy. Pouze tak můžeme minimalizovat uhlíkovou stopu plastů a směřovat k udržitelnějšímu využívání těchto materiálů.

Použité zdroje:

1. Design for Recycling Guidelines. (b.r.). RecyClass. Získáno 31. červenec 2025, z https://recyclass.eu/recyclability/design-for-recycling-guidelines/
2. Directive—2019/904—EN - SUP Directive—EUR-Lex. (b.r.). Získáno 30. červenec 2025, z https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2019/904/oj/eng
3. Geyer, R., Jambeck, J. R., & Law, K. L. (2017). Production, use, and fate of all plastics ever made. Science Advances, 3(7), e1700782. https://doi.org/10.1126/sciadv.1700782
4. Gironi, F., & Piemonte, V. (2011). Bioplastics and Petroleum-based Plastics: Strengths and Weaknesses. Energy Sources, Part A: Recovery, Utilization, and Environmental Effects, 33(21), 1949–1959. https://doi.org/10.1080/15567030903436830
5. Nayanathara Thathsarani Pilapitiya, P. G. C., & Ratnayake, A. S. (2024). The world of plastic waste: A review. Cleaner Materials, 11, 100220. https://doi.org/10.1016/j.clema.2024.100220
6. Regulation—EU - 2025/40—EN - EUR-Lex. (b.r.). Získáno 30. červenec 2025, z https://eur-lex.europa.eu/eli/reg/2025/40/oj/eng
7. UN Plastics Treaty | Global Plastic Laws. (2023, červen 22). https://www.globalplasticlaws.org/un-global-plastics-treaty