Uhlíková stopa mlékárenského průmyslu: Výzvy, regulace a možnosti snižování
Podniky napříč sektory čelí rostoucím nárokům na snižování emisí skleníkových plynů a tlak na udržitelnost se stává novým standardem. V mlékárenském průmyslu se emise rozprostírají napříč všemi třemi rámci uhlíkového účetnictví, přičemž největší část spadá do nepřímých emisí ve třetím rámci. V tomto článku se zaměříme se na to, kde emise vznikají, jaké jsou možnosti jejich snižování a co je klíčové pro vytvoření funkční a realistické strategie.
Uhlíková stopa se v posledních letech stala jedním z klíčových environmentálních ukazatelů v mnoha odvětvích, včetně potravinářského průmyslu. Rostoucí důraz na udržitelnost, tlak spotřebitelů i zpřísňující se legislativa nutí mlékárenské podniky hledat způsoby, jak efektivně počítat a snižovat emise skleníkových plynů.
Ať už je motivací cokoliv, uhlíkové účetnictví dává podnikům důležitý vhled do toho, kde vznikají emise a co s nimi mohou — nebo nemohou — dělat. A my se teď společně zaměříme právě na uhlíkovou stopu v mlékárenských podnicích.
Zejména v mlékárenském průmyslu je hned na začátku zásadní si uvědomit, že většina emisí vzniká mimo samotný podnik. Přes 80 % uhlíkové stopy typického zpracovatele mléka totiž pochází z produkce vstupních surovin, především mléka samotného — tedy z něčeho, co podnik sám přímo neřídí. Právě proto dává smysl uvažovat o uhlíkové stopě v rámci tří Scopes (rámců) odpovědnosti, které popisuje metodika GHG Protocol: první rámec se týká přímých emisí, druhý nepřímých emisí z nakupovaných energií a třetí všech ostatních nepřímých emisí, včetně celého dodavatelského řetězce. Každý rámec přitom přináší jiné možnosti vlivu a při tvorbě udržitelné strategie je potřeba se na každý z nich specificky zaměřit.
Co máte skutečně pod kontrolou: provoz a energie
V prvním rámci se počítají emise vznikající přímo ve vlastním provozu — například spalováním zemního plynu, který je v mlékárnách běžně využívaný k ohřevu mléka, výrobě páry nebo jeho sušení. Spotřeba zemního plynu při sušení pak závisí na typu produktu (např. složení, podíl vázané a volné vody) a na použitém procesu (např. demineralizace, vakuové odpařování, krystalizace laktózy, bubnové nebo rozprašovací sušení)1.
Pokud má podnik vlastní čistírnu odpadních vod, může jít také o významný zdroj metanu. Tento plyn s vysokým oteplovacím potenciálem vzniká hlavně při anaerobních procesech. Další položkou v tomto rámci jsou chladiva, ale dnes většina zařízení využívá moderní chladiva s nízkým dopadem a riziko úniku už, na rozdíl od minulosti, nehraje velkou roli.
Neodmyslitelným bodem je doprava a logistika, v případě, že mlékárna provozuje vlastní vozový park. Na celkové uhlíkové stopě mlékárny se přesto obvykle doprava a logistika podílejí méně než dvěma procenty. Jde tedy o oblast, kde není prostor pro zásadní úspory – přesto i zde může hrát roli například zefektivnění tras nebo nasazení úspornější techniky.
Druhý rámec se týká nepřímých emisí vzniklých při výrobě elektřiny, tepla nebo páry, kterou mlékárenský podnik nakupuje a využívá k provozu. U elektřiny nezáleží jen na množství, ale především na tom, jakou elektřinu podnik odebírá. Pokud pochází ze standardního energetického mixu, promítají se do uhlíkové stopy emise z elektráren spalujících uhlí a další fosilní zdroje. O to důležitější je strategie, podle níž podnik se spotřebou elektřiny pracuje.
Funkční energy management je základem pro udržitelnou implementaci jakýchkoliv nových inovací. Než se pustíte do vlastních investic do obnovitelných zdrojů, dává větší smysl jako první krok zavést efektivní energy management, dosáhnout maximálních úspor energie a následně začít s nákupem ověřené zelené elektřiny – tedy energie s garantovaným původem, kterou je možné jednoduše promítnout do uhlíkového účetnictví.
Největší hybatel uhlíkové stopy: výroba mléka
Nejkomplexnější, ale zároveň nejvýznamnější část uhlíkové stopy mlékárenského průmyslu tvoří ostatní nepřímé emise ve Scope 3, které zahrnují celý dodavatelský řetězec. A v případě mlékárenského průmyslu dominuje jediná položka: produkce mléka. Ta je často odpovědná za víc než tři čtvrtiny celkové uhlíkové stopy mlékárenského podniku.
Hlavním faktorem je zde samotný chov dobytka. Krávy jsou přežvýkavci a při trávení produkují metan – plyn, který má přibližně 28krát vyšší skleníkový efekt než oxid uhličitý2.
Metan společně s dalším významným plynem, oxidem dusným, se ve velkém uvolňuje také při nakládání s chlévskou mrvou. Dobré řešení může představovat buď přechod na slaměnou podestýlku, díky níž vzniká místo kejdy slaměný hnůj, který je stabilnější a emisně méně náročný, nebo stavba bioplynové stanice, ve které se řízeně podporuje tvorba metanu ze směsi kejdy a rostlinné biomasy. Takto vyprodukovaný metan se následně spaluje v kogenerační jednotce, čímž se výrazně snižuje jeho únik do atmosféry a zároveň se využívá jako obnovitelný energetický zdroj.
Významnou roli hraje i složení krmiva – výzkumy ukazují, že přídavek mořských řas nebo tukových doplňků může výrazně snížit produkci metanu při trávení3.
Výběr dodavatelů, nastavení nákupních podmínek a především dlouhodobý dialog o udržitelnosti jsou silné nástroje. Žádná změna se neodehraje přes noc — ale právě stabilní vztahy a snaha porozumět reálným možnostem farmářů tvoří základ k jakékoli transformaci.
Vedle samotného mléka najdeme ve třetím rámci také například obaly. Polyetylen, hliník, papír a další obalové materiály nejenže vyžadují energii na výrobu, ale jejich likvidace může znamenat další environmentální zátěž. Některé mlékárny se proto snaží o přechod na šetrnější alternativy, například vratné skleněné lahve nebo recyklovatelné obaly.
Dále pak ve třetím rámci můžeme najít externí dopravu, nákup pomocných látek (enzymů, kultur, aditiv) či ovoce a jiných příměsí, dojíždění zaměstnanců, služební cesty, zpracování odpadů… To vše má ale vedle samotné výroby mléka zpravidla jen marginální vliv na celkovou uhlíkovou stopu podniku.
Možnosti snižování uhlíkové stopy v mlékárenské výrobě
Snižování uhlíkové stopy mlékárenských podniků je komplexní výzva, která zasahuje jak samotný provoz, tak celý dodavatelský řetězec. Neexistuje jedno univerzální řešení — cesta vede přes kombinaci technologických inovací, efektivnějších výrobních postupů, udržitelných investic a především přes budování smysluplných vztahů s farmáři a dodavateli.
Dobrý začátek je orientace na to, co má podnik reálně pod kontrolou: kvalitní energy management, efektivní využívání sušicích a chladicích technologií či volba šetrnějších obalových materiálů. Z dlouhodobého hlediska je ale zásadní orientovat se i na to, co se odehrává za branami závodu — u producentů mléka, jejichž postupy budou čím dál více ovlivňovat, jak se bude dařit i samotným mlékárnám.
Právě v tom spočívá skutečná konkurenceschopnost do budoucna. V době rostoucí poptávky po udržitelných produktech a sílícího zahraničního tlaku už nejde jen o splnění povinností — snižování emisí se stává klíčovou strategií pro přežití na trhu.