Největší revize GHG Protocolu za 20 let: na co se připravit

GHG Protocol vznikl v době, kdy svět vypadal zásadně jinak než dnes. Psal se rok 2001, do newyorských dvojčat právě narazila unesená dopravní letadla, svět řešil terorismus, nikoli klima. V odborných kruzích se tehdy mluvilo spíše o "ekologické stopě" než o uhlíkové, a pojem udržitelnost zůstával doménou akademiků a ekologických nadšenců. Vznikající metodika GHG Protocolu měla především pomoci firmám zmapovat jejich přímé emise skleníkových plynů (dále GHG) a vytvořit rámec pro dobrovolné vykazování. Od té doby se ale situace dramaticky změnila. Emise GHG se dostaly do centra globálních strategií a nefinanční reporting se stal povinnou součástí podnikání v mnoha oborech.

Když pak v roce 2001 představily organizace World Resources Institute a World Business Council for Sustainable Development první verzi GHG Protocolu, šlo o zásadní krok vpřed. Firmy tehdy poprvé dostaly ucelený návod, jak počítat svou uhlíkovou stopu, především přímé emise z vlastního provozu a spotřeby energie. Dobrovolně mohly vykazovat i nepřímé emise související s jejich dodavatelskými a odběratelskými řetězci, služebními cestami a dalšími aktivitami. Klimatická změna tehdy začínala být diskutovaným tématem, ale reporting emisí zůstával dobrovolnou aktivitou pro ty “osvícenější”. Když jsme (tehdy ještě v podobě CI2, o.p.s.) začínali s reportingem uhlíkové stopy firem a měst v České republice a na Slovensku v letech 2014–2015, šlo v případě podniků většinou o dceřiné společnosti nebo dodavatele pokrokových skandinávských firem.

Dnes je situace jiná: klimatická krize patří mezi největší globální hrozby a je označována za jednu z překročených planetárních mezí[1]. Požadavky na ESG reportování se rychle zpřísňují a emise musí vykazovat i firmy, které o uhlíkové stopě dříve nikdy neslyšely. Tato data navíc čím dál častěji podléhají auditu nezávislou třetí stranou, podobně jako finanční výkazy. I proto nyní GHG Protocol prochází zásadní revizí. Po více než dvaceti letech se přepisují jeho klíčové části tak, aby odpovídaly realitě dnešního světa i požadavkům regulatorních rámců, jako je například CSRD[2].

Revize jako reakce na nové výzvy

Revize GHG Protocolu je reakcí na zásadní změny v prostředí, ve kterém firmy dnes působí. Zatímco v minulosti byl důraz kladen především na to, zda firmy emise měří, dnes se klíčovou otázkou stává jak přesně a transparentně tyto emise vykazují. Evropské směrnice jako CSRD a ESRS[3] zavádějí povinné reportování emisí včetně Scope 3[4] a požadavky na auditovatelnost, transparentnost metod a datovou kvalitu. Současně posiluje tlak na snížení byrokratické zátěže firem a určitý odklon od zelených politik. Stále častěji slýcháme, že ve jménu konkurenceschopnosti Evropy je třeba regulatorní prostředí zjednodušit a sladit klimatické ambice s hospodářským růstem (tzv. Dragiho zpráva[5]). Nechme nyní stranou, zda je to vůbec možné – a podívejme se na navrhované změny GHG Protocolu.

Revize GHG Protocolu se týká všech tří hlavních oblastí – Corporate Standardu, metodiky pro Scope 2 a standardu pro Scope 3. Cílem je zvýšit srozumitelnost, metodickou přesnost i návaznost na nové regulační rámce. U Scope 2 se diskutuje úprava pravidel pro vykazování emisí z nakupované elektřiny, včetně zpřesnění metodiky tzv. "market-based" přístupu a zavedení nových principů jako je časová a geografická shoda ("temporal and geographic matching"). Nově by měla být umožněna i tzv. projektově založená metoda výpočtu emisí, založená na marginálních emisích (viz box 1). Zvažují se také nová pravidla pro regionální omezení a stáří certifikátů čisté elektřiny (RECs), stejně jako přesnější pravidla pro vykazování elektřiny z vlastních obnovitelných zdrojů, akumulace či z běžné sítě.

U Scope 3 se očekává větší důraz na významnost jednotlivých kategorií emisí, na transparentnost použitých dat a na praktickou proveditelnost pro firmy, které jsou povinny tato data nově sbírat. Zvažuje se také zavedení prahové hodnoty významnosti („significance threshold“), která by umožnila vyloučit z reportingu emise, jež tvoří například jen jednotky procent z celkové uhlíkové stopy. Zvažovaná hranice je 5 %. Vyřazení určité kategorie však musí být doloženo ověřitelným výpočtem. Doplněno má být i rozlišení mezi výpočty na základě výdajů („spend-based“) a na základě aktivit („activity-based“) a důraz na aktivní zapojení dodavatelů i zlepšování kvality dat v čase (viz box 2).

Co to znamená pro české firmy?

Výsledkem by měl být rámec, který bude robustní, srovnatelný napříč firmami a sektory a zároveň zvládnutelný v praxi. To považujeme za klíčový požadavek. Aktualizované standardy GHG Protocolu budou zveřejněny v roce 2027, ale už nyní je zřejmé, že ovlivní tisíce firem po celém světě, včetně těch českých.

Pro podniky, které právě stojí na začátku své reportovací cesty – například kvůli požadavku významného klienta nebo financující banky – může být výhodné začít s přípravou dříve. Firmy si mohou interně vyjasnit odpovědnosti, nastavit sběr dat nebo identifikovat hlavní emisní oblasti ve Scope 3. Ty, které se chtějí připravit včas, mohou využít dostupné nástroje, podporu odborných organizací (například CI3), nebo začít pracovat s aktuální verzí standardů už nyní.

Čím dříve, tím méně stresu a nepříjemných překvapení při auditu nebo ztrátě zakázek později.

Autor článku: Viktor Třebický

Zdroje a poznámky:

[1] „Planetary Boundaries“, Stockholm Resilience Centre.
[2] CSRD = Corporate Sustainability Reporting Directive (Směrnice o reportování udržitelnosti).
[3] ESRS = European Sustainability Reporting Standards.
[4] Scope 1, 2, 3 = standardní členění emisí dle GHG Protocolu: Scope 1 = přímé emise, Scope 2 = emise z nakoupené energie, Scope 3 = nepřímé emise v dodavatelském řetězci

[5] Draghi, M. (2024). „Report on the Future of EU Competitiveness“, Evropská komise.

[6] GHG Protocol (2024). Corporate Standard – Standard Development Plan. Dostupné z: https://ghgprotocol.org/sites/default/files/2025-01/CS-SDP-20241220.pdf