Dekarbonizace jako strategická výhoda podniku

Legislativní rámec a rostoucí tlak na transparentnost

Dekarbonizace se postupně stává klíčovou výzvou a nevyhnutelnou realitou pro podniky působící v České republice, přičemž její rámec je výrazně ovlivněn legislativou Evropské unie, zejména cíli balíčku Fit for 55 a závazkem klimatické neutrality do roku 2050. Klíčovým nástrojem je i Systém obchodování s emisemi (EU ETS), který zavazuje velké znečišťovatele (především v energetice a těžkém průmyslu) k nákupu emisních povolenek. 

Pro české firmy to v praxi znamená rostoucí tlak a často i přímé povinnosti, zejména v oblastech energetiky, průmyslu a dopravy. Významnou legislativou je také směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD), která zavádí povinnost pravidelného a transparentního nefinančního reportování. Aktuálně se vztahuje především na velké podniky, postupně se však rozšíří i na malé a střední. 

Už nyní jsou ale i menší dodavatelé pod tlakem svých odběratelů, aby dokázali doložit vlastní data o uhlíkové stopě. Právě ta se totiž započítávají do emisí v rámci Scope 3 jejich klientů. Česká republika implementuje evropské cíle prostřednictvím národního strategického dokumentu NECP (Vnitrostátní plán ČR v oblasti energetiky a klimatu). Vnitrostátní plán ČR, který vláda pravidelně aktualizuje a zasílá Evropské komisi, nastiňuje trajektorii dekarbonizace české ekonomiky s výhledem do roku 2030 a strategickými ambicemi pro rok 2050. Zaměřuje se na oblasti snižování skleníkových plynů, energetickou účinnost, vnitřní trh s energií, energetickou bezpečnost a výzkum, inovace a konkurenceschopnost.

Proč se do dekarbonizace pustit i dobrovolně

Zatímco povinnosti v oblasti snižování emisí se dnes týkají primárně velkých znečišťovatelů (EU ETS) a firem spadajících pod povinný reporting (CSRD), stále více firem přistupuje k měření a snižování emisí z vlastní iniciativy. Proaktivní přístup podniků k dekarbonizaci je v Česku stále častěji motivován snahou získat konkurenční výhodu, plnit požadavky dodavatelských řetězců a využívat dostupné finanční nástroje. 

Hlavní motivací bývá dlouhodobá stabilizace nákladů. Investice do energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů pomáhají omezit závislost na kolísavých cenách energií a zároveň snižují provozní výdaje. Důležitým impulsem je také rostoucí tlak napříč dodavatelským řetězcem – velké korporace dnes vyžadují od svých dodavatelů údaje o uhlíkové stopě, které se započítávají do jejich vlastních Scope 3. Zároveň se tento tlak postupně rozšiřuje napříč dodavatelským řetězcem, protože firmy, které chtějí zůstat součástí stabilních obchodních vztahů, musí být schopné doložit svá data a snižovat emise.

Dobrovolná dekarbonizace má navíc stále silnější vazbu na oblast financování. I když se jeho povinnost zatím týká jen části firem, banky, investoři a pojišťovny dnes ESG kritéria zohledňují při poskytování úvěrů i pojištění. Podniky s jasnou dekarbonizační strategií tak mají lepší přístup k výhodnějšímu financování, například v rámci zelených úvěrů nebo investic.

V neposlední řadě představuje dekarbonizace významnou konkurenční výhodu a zdroj reputační hodnoty. Firmy, které nabízejí nízkouhlíkové produkty a snaží se podnikat v souladu s cíli udržitelnosti, jsou vnímány jako inovativní a zodpovědné. Získávají tím důvěru zákazníků i partnerů a zároveň se stávají atraktivnějším místem pro nové zaměstnance a talenty.

První krok: výpočet uhlíkové stopy

Základem pro sestavení dekarbonizační strategie, definování cílů, konkrétních kroků a opatření je znalost vlastní uhlíkové stopy. První výpočet uhlíkové stopy slouží jako takzvaný výchozí rok (baseline nebo base year), ke kterému se následně vztahují stanovené cíle a měří vývoj v čase. Výsledky zároveň umožňují rozdělit emise podle jednotlivých kategorií Scope (1, 2 a 3) a určit oblasti s největším potenciálem ke snížení.

Bez znalosti vlastní uhlíkové stopy nelze efektivně řídit ani snižovat emise. Výpočet poskytuje podniku reálný obraz o tom, kde a proč emise vznikají, a umožňuje rozhodovat se na základě dat, nikoli domněnek. Teprve na tomto základě může podnik stanovit cíle, které jsou dosažitelné, měřitelné a v souladu s jeho provozní realitou.

Od měření k opatřením

Jakmile podnik zná svou výchozí uhlíkovou stopu, může přistoupit k tvorbě dekarbonizační strategie. Z praxe víme, že není těžké sestavit přehled ideálních dekarbonizačních opatření pro jednotlivé Scope (1, 2 a 3). Strategie by měla vždy vycházet z reálných možností a specifik konkrétní firmy. Už od začátku je proto důležité porozumět specifikům a zavedeným postupům daného podniku. K tomu je klíčová spolupráce zástupců podniku a zpracovatele strategie. 

V ideálním případě podnik začne u sebe, tzn. stanoví si cíle a opatření v rámci přímých emisí (Scope 1 – např. přechod na nízkoemisní pohonné hmoty, využívání elektromobilů apod.) a nepřímých emisí (Scope 2 – např. nákup elektřiny z obnovitelných zdrojů či instalace solárních panelů) 

Přestože jsou to právě Scope 1 a 2, které může podnik ovlivnit nejvíce přímo, stále větší pozornost se dnes věnuje i emisím v rámci Scope 3 – tedy těm, které vznikají napříč dodavatelským řetězcem. Právě zde totiž často leží největší část emisí, které však podnik sám ovlivnit nemůže. Jde například o emise spojené s nákupem materiálů, produktů a služeb (Scope 3.1), či vznikající v přepravě těchto materiálů a produktů do podniku (Scope 3.4), ale mohou vznikat i ve finální přepravě produktů k zákazníkům (Scope 3.9). Žádný z těchto procesů však nelze jednoduše vyškrtnout, protože všechny jsou pro provoz samotného podniku nezbytné. 

Dekarbonizace dodavatelského řetězce by se dalo přirovnat k nabalující se sněhové kouli: podnik začne u sebe, postupně nabaluje své dodavatele a společně hledají způsoby, jak emise snižovat. Proto se stále více podniků snaží o partnerský přístup: motivují své dodavatele, sdílí data i know-how a společně hledají cesty, jak emise snížit. Tento efekt řetězové reakce je pro dekarbonizaci celého trhu zásadní.

Řada firem si dnes také dobrovolně a cíleně nastavuje kvantifikované a časově ohraničené závazky tak, aby byly v souladu s iniciativami CDP, SBTi, GRI, Manufacture 2030 atd. Takové závazky přinášejí nejen větší důvěryhodnost vůči partnerům, ale i lepší přístup k finančním a investičním příležitostem.

Další otázkou je, co nastává v případě, že podnik dosáhne svého „maxima“ v realizaci navrhovaných opatření? V takovou chvíli se už podniky obracejí na zavádění nových technologických postupů. Takových, při kterých vznikají tzv. low-carbon produkty - tedy výrobků a služeb, jejichž životní cyklus produkuje výrazně méně skleníkových plynů než standardní alternativy. Obecně jde o environmentálně šetrnější řešení napříč jednotlivými oblastmi podnikání. 

Stále se nabízí i možnost kompenzace zbývajících neodstranitelných emisí skleníkových plynů, což může být další součást cesty k postupnému přibližování se klimatické neutralitě. Je ale potřeba myslet na to, že kompenzace by měly přicházet až po vyčerpání všech reálných možností přímého snižování emisí.

Jak efektivně komunikovat dekarbonizační strategie

Pokud se podnik rozhodne sdílet svou dekarbonizační strategii, klíčová je zejména transparentnost a důvěryhodnost. Podnik by měl své závazky a výsledky prezentovat pravidelně, například ve Zprávě o udržitelnosti nebo prostřednictvím existujících platforem a iniciativ, ideálně v souladu s mezinárodními standardy, jako jsou GRI, CDP nebo SBTi. Důležité je nejen sdílet vize, ale hlavně měřitelné cíle a konkrétní pokrok vůči výchozímu roku, například snížení emisí Scope 1 a 2 o stanovené procento do určitého roku. Je přitom vhodné vyhnout se vágním frázím a mluvit jasně a srozumitelně pro všechny zainteresované.

Zároveň je třeba otevřeně přiznat obtížnosti či překážky, například co se týče právě snižování uhlíkové stopy ve Scope 3, kde se emise vážou na dodavatelský řetězec a životní cyklus výrobku. V komunikaci udržitelnosti je důležité být transparentní, obzvláště v krocích, které lze jednoduše změřit. Podnik by měl komunikovat své cíle realisticky a vždy jasně oddělovat vlastní snižování emisí od případné kompenzace zbývajících emisí. Zabráníte tak nařčení z greenwashingu.

Efektivní je také prezentovat konkrétní příklady realizovaných opatření, například jak instalace solárních panelů přispěla ke snížení ročních nákladů na energii. Na webu firmy může vzniknout sekce věnovaná udržitelnosti, která bude prezentovat cíle, opatření i dosažené výsledky. Tím se strategie stává nejen nástrojem transparentnosti, ale i konkurenční výhodou, protože ukazuje, jak dekarbonizace pomáhá i zákazníkům snižovat jejich vlastní Scope 3.

Důvěryhodnost podniku podpoří i spolupráce s ověřenými subjekty nebo třetími stranami, například SBTi, Manufacture 2030 či CDP, které potvrzují stanovené cíle a navrhovaná opatření.

Dekarbonizační strategie může být i součástí investiční strategie podniku. Transparentní ESG reportování je klíčové pro získání zeleného financování a zajištění stabilních vztahů s bankami a fondy, například i v rámci EU Taxonomie. Uvedené kroky lze také využít při komunikaci s klienty, zákazníky a partnery.

Závěrem

Dekarbonizace už dávno není jen tématem environmentální politiky, ale stává se symbolem moderního, odpovědného podnikání. Není to jen nutnost, ale faktor konkurenceschopnosti a podmínka pro udržení se v mezinárodních dodavatelských řetězcích. Vyžaduje aktivní přístup, investice do zelených technologií a systematické snižování uhlíkové stopy a právě tím podnik posiluje svou odolnost, inovativnost i reputaci na trhu